Art.

Moje práce má poměrně velké rozpětí. Šperk, sochařina, sklo, plátno, film. Jsou to formy, které mají pro mě nosné obsahy. Zkouším, hledám.

Historie, symbolika a geometrie je ale něco, co mě přitahuje od začátku do konce. To je také ta pěšina, která mě dovedla ke studiu vody a ke karafám. 

 

Příběh.

Spíš životní cesta. Historie, ta okrajová, co se neučí ve škole, ale musíte ji načíst v knihách lidí, co se také nespokojili s běžným výkladem. Tak v téhle historii dává symbolika smysl. Z téhle historie a z přírody čerpám. V posledních letech objevuji vědce, kteří spojují, kteří pracují s myšlenkou, informací, nezavrhují staré rituály, ale naopak je zkoumají. 

Moje cesta je dlážděná mozaikou z mnoha úlomků. Gaudí by měl radost.

 

Karafa.

Na téhle cestě stojí nejdřív myšlenka a o kus dál hotová karafa na vodu. Její dno nese geometrický obrazec. Proč? Protože geometrie je v přírodě skrytá, ale je všude. Dává jí řád, příroda z ní roste. A tak může měnit i línou vodu ve zdravou. 

Práce s vodou se stejně jako voda na nějaký čas z mé práce téměř vypařila a v poslední době znovu nabírá na síle.   

 

Hřiště.

Když jsem se rozvedla, část mého života zaplnila spolupráce s kolegyněmi pod hlavičkou Strašné dítě. Výroba dětských hřišť, od návrhů po realizaci, což je hodně sochařské, hodně fyzické i řemeslné. Hodně kontaktu s dětmi i bahnem.

 

Film.

Následoval po hřištích. Je to svět sám pro sebe s velmi specifikovanými rolemi, je hodně rychlý. U filmu jsem pracovala v art departmentu, což je výprava – což je prostředí, ve kterém se herci pohybují. 

 

Matky a Otcové.
Když byly naše dospělé děti malé, založili jsme s Lenkou Klodovou, Markem Rejentem a Martinem Péčem skupinu Matky a Otcové mapující ne příliš vyslovované téma rodič – umělec. 

Trváme dodnes, i když se naše výstupy pomalu posouvají o generaci dále.

 

Většinou začínám bez konceptu. Někdy se to ukáže jako slepá cesta, jindy se objeví spojující téma.

V poslední době maluju. Nemůžu si pomoct.